Most
Milion stál
a ještě ho nesplatí děti.
Ale když nervosní inženýr Labe jím spjal
v staleté spjetí,
inženýr s montéry svými,
s průvodem kladiv a bedněními,
tu konstrukce nahá a černá,
jež z železa v kámen se pne,
rozpjala do nezměrna
ruce své.
Tenkráte pevně a naposled
zaplál ten šedivý zázrak mozku a práce
v opilé atmosféře vět
a v záplavě večerní illuminace
rozpjal své olbřímí klouby,
jež beton a litina vroubí,
jakoby držel v nich svět.
Teď, desetitisíce občanů syn,
zplozený matematikou, lehce se houpá,
jak myšlenka věčná, jež do mozku stoupá,
jak práce, jež uzrála v čin.
Panenské přírody vzkaz, pradávná řeka,
ve vzteklém útoku povodní marně jím otřásá
a v suchých dnech letních kol žulových hrází mdle těká
v líné hře vln, jež se rozjásá,
když pění a tryská a tříští se na bradlech jezu.
zavánějíc, jak vadnoucí kytice bezu.
