1917
Kdybych Francouzem byl,
dělníkem metafory,
jiskrou ducha, tělesným ohněm,
synem republiky, krvácející u Lille, Verdunu, Met,
sotva, sotva zadržela bys mě, má milá,
sotva na tvé slzy dal bych, ó matko,
zapřel bych vás obě na chvíli před tváří vlasti
a šel za ni umřít —
s vašimi jmény na rtech.
Kdybych byl Rusem,
hrdým na mladou svobodu, tvrdým k sobě,
polibkem netrpělivým oprostil bych se od tebe, má milá,
potěš ji, potěš ji slabou — řekl své matce
a pokryt jsa širokým úsměvem davu, čekatelů to země,
jimž rozvázal jazyky duch,
šel bych do shromáždění, říci vše, říci vše a při prvním slově:
Ó, bratří —
bych zaplakal pro lásku ke všem, ke všem,
hlubokou jako step, nepochopitelnou jak Rusko.
Kdybych Němcem byl,
nelitoval bych.
S Bohem, má milá, s Bohem, má matko, vlast nade všecko.
Inženýr, stál bych u periskopu na U 124,
kolébán Oceánem, jejž vůle otců rozkázala nám vzít.
Ó Lusitanie!
Sražená ke dnu dcero zpupného Karthága!
Či snad Říma? Ne, pochybo vratká. Pryč!