Město
Nevím, zda víc tě mám rád,
zda nenávidím tě víc,
mé město, kde všecko je příboj a útok a zvrat,
má lásko, mé vraždící nic.
Po tvrdém dláždění valí se proud
sta lidí, sta vůlí, sta chtíčů,
jež hledají štěstí a přišli je skout
do výhně zlata a bídy. Sta bičů,
jež tvrdě a rvavě se rozezpívaly,
je žene a práská a líbá, až přechází zrak.
Vlny se valí a valí.
Jdu ulicemi a poslouchám šum.
Dne pochod je pevný a od domu dům,
kam pohlédnu, vojáci žití,
uniformované tváře, srdcí rozdílný tvar,
jdou, pohled ulice na sobě cítí
jako já,
bratrský pohled, jenž vyvěrá za skly
krámů a směnáren,
v sto zbloudilých pohledů prasklý,
a rozkládá sen
krví žíhaných očí v sto chutí a vášní a snění.
Jdu ulicemi a ulice mnou, hlasy, myšlenky, dění.
Když odjíždím vlakem, jenž těžce se prodírá dnem,
