Tato stránka byla zkontrolována
Dusno.
Zpomalila ulice svůj krok.
Mé srdce, jež nemohlo stačit,
mé oči, v něž spěly se vtlačit
divoké věci, jak nesl je den,
mé myšlenky, hrozné a odvetné,
soucitu mého milosrdný sen
jako motýl na skle okenním
sedí a dřímá.
Bezvětří mezi automobily
a pohledy mdle rozprostřenými
a ticho, ticho zděšené,
neboť v dálce, slyš, hřímá.
Stotisíc lidí si vzpomene,
stotisíc lidí vytrhne ruce
z ochromujícího plamene
surových strojů a bojů
a slyšíš? slyšíš? divočina světa,
zvířené zlato, pot a prach
v posupných oblacích nad města vzlétá
a je to lítost, je to naděje, strach,
je to hrůza, zmar, krev revoluce —
což nekolísají ulice?
což davy jak příboj vln nebouří světem?
