Tato stránka byla zkontrolována
Na nádraží.
Na peronu cizího nádraží jsme stáli,
já a dvě cizí ženy.
Cizota světa zela mezi námi.
Kam vezeš, ženo ve smutku, bolestná ramena svá?
A ty bílá, ty veselá,
komu jedeš rozdat své růže, své nožky, své úsměvy?
Dvě ruce světa, dva póly duše mé
sahají po mně.
Smrt, zoufalství, oči duté a nedohledné,
studený průvan nicoty —
a dva kroky vedle jen život,
tělo, sršící krví, něha a přitažlivost,
jež předchází početí,
ale což —
Snad právě tebe, veselou, růjnou,
čeká hranatá rakev na konci tvé cesty
a ty nevíš —
a k tobě, uvadlé steskem a hřbitovem zavánějící,
vlažné rty lásky se přitisknou neočekávaně.
A jako rychlík, jenž jede a jede a jede,
vlna života nás nese a krásno je,
nevědět kam —