Tyto verše rozeznávají desátek takto:
| Desátek: | |
|---|---|
| 1. rostlinný (decimae terrae) | 2. živočišný |
| a) polní b) ovocný | a) skot (d. bovis) b) brav (ovis et caprae) |
Desátek rostlinný může býti vykoupen (v. 31.), ale tak, že jest vykupujícímu připlatili 20% přirážku; živočišný nemůže býti vykoupen. Desátek náleží Hospodinu; jakým způsobem však se ho má užiti, není udáno.
Druhý zákon o desátku, daný později na poušti, obsahuje Nm. 18 21-32
Zde se desátek živočišný více nejmenuje, z čehož lze právem souditi, že byl zrušen (srv. též Nm. 35 2nn. a Jos. 14 4). Rostlinný desátek patří levitům, kteří se vzdávají za to nároků na vlastnictví půdy a zavazují se dávati desátek ze svého desátku kněžím; ostatních 9/10 náleží úplně k výživě jich a jejich rodin. O výkupu desátku se v Nm. 18 rovněž nemluví, takže lze právem míti za to, že i právo výkupu podobně jako desátek živočišný zaniklo.
Třetí místo, které nařizuje o desátku, jest Dt. hl. 12. Majitelem desátku není více Levita, jako byl dle Nm. 18, nýbrž Israelita, který jest povinen z desátku vystrojiti obětní hostinu u svatostánku a k ní pozvati Levity svého bydliště. Přísné napomenutí zákona, pozvati Levity k této hostině, zdá se nasvědčovati tomu, že v době, kdy zákon Dt. 12 o desátku byl dán, povinnosti této nebylo vždy dbáno. Jestliže nemá Levita více práva vlastnického k desátku, nemůže dávati desátku kněžím, a jest tedy kněžský desátek považovati za zrušený.
Týž zákon o desátku jest opakován a přiměřeně rozšířen v Dt. 14 22-29. Je-li bydliště Israelitovo od svatostánku vzdáleno tak, že doprava desátku stala by se obtížnou, smí Israelita desátek doma prodati a za ztržené peníze obstarati u svatyně hostinu.
Dle v. 28—29 jest Israelitovi každého třetího roku desátek uložili v jeho bydlišti, by sloužil k výživě Levitů, vdov, sirotků a cizinců. Učinil-li Israelita této povinnosti třetího roku zadost, pak jest mu vykonati u svatyně modlitbu (Dt. 26 12-15). Hebrejský text tohoto posledně citovaného místa nasvědčuje tomu, že tře-
