Kromě těchto bylo v zemi Seir 7 domorodých kmenů (Horraei), s nimiž se potomci Esauovi směšovali (36 20—80). Po roztříštěné vládě jednotlivých pohlavárů následovali volení králové, z nichž se (36 31—39 srv. 1. Par. 1 43—50) jmenuje osm: 1. Bela, 2. Jobad. 3. Husam, 4. Adad, 5. Semla, 6. Saul, 7. Balanan, 8. Adar. Dle Nm. 20 14nn.[1] měli za doby Mojžíšovy Edomité již krále a domorodí Horreové byli vyhlazeni (Dt 2 12).[2] Jest tedy krále, kterého Mojžíš žádal za dovolení průchodu, hledati mezi osmi jmenovanými. — Po králích panovali opět pohlaváři. Staré rozdělení kmenů dle původu na edomitské a seirské (Horreové) zaniklo a bylo zavedeno nové, na 11 kmenů dle zeměpisné polohy: 1. Thamna, 2. Alva, 3. Jetheth, 4. Oolibama, 5. Ela, 6. Phinon. 7. Cenez, 8. Theman, 9. Mabsar. 10. Magdiel, 11. Hiram (36 40—43 srv. 1. Par. 1 51—54).
Kdy toto nové rozdělení bylo zavedeno, o tom sice nečteme nikde v bibli určité zprávy, ale dá se přece s jistou pravděpodobnosti uzavírati na základě jiných fakt v bibli uvedených. Saul a David bojovali s výsledkem proti Edomitům; David připojil zemi poražených Edomitů ke své říši (2. Král. 8 14; 3. Král. 11 15nn.). Co jest přirozenějšího, než že David při této příležitosti sesadil krále a dle zeměpisné polohy krajinu znova rozdělil mezi jednotlivé pohlaváry? Tomu-li tak, chápeme, proč se o Adadovi, odpůrci Šalamounově, praví (3. Král. 11 14), že byl z královského rodu[3], ačkoliv se o králi edomském nečiní žádná zmínka více. Král Edomitů vystupuje teprv zase za krále Josafata (4 Král. 3 9n), z čehož patrno, že po době panování pozdějších náčelníků panovali zase králové.
Na základě těchto údajů lze míti za to, že 36 40—43 jmenované rozdělení na kmeny jest rozdělení zavedené Davidem. V době po Šalamounovi nabyli Edomité zase více samostatnosti, takže za panování Josafatova měli zase již své krále. Z toho však
- ↑ Misit interea nuntios Moyses de Cades ad regem Edom, qui dicerent …
- ↑ In Seir autem prius habitaverunt Horraei: quibus expulsit atque deletis, habitaverunt filii Esau …
- ↑ Solidní odůvodnění Hobergovo nestrannému čtenáři zajisté více imponuje, než nedostatečný pokus Kaulenův, popříti identitu Adada (86 35n.) s Adadem (3. Král. 11 14) jedinou větou: „Wie wenig hier an eine Identität der Personen zu denken ist, liegt auf der Hand“; l. c. str. 15.
