kritiků«, a to tím, že nezašel ještě tak daleko, aby i do detailů naznačil, které perikopy neb docela verše jsou z péra Mojžíšova, které ze starých památek a t. d., jinými slovy nenalézáme u něho ještě t. zv. rozloučení pramenů (Quellenscheidung).
Nového rozmachu a netušeného rozšíření došly tyto myšlenky o »skladbě pentateuchu« o sto let později, kdy jim nové sily a života dodal filosofický skepticismus a rationalismus, který slavil tehdy triumfy a nespokojen jsa s polem filosofickým přešel na pole biblické a opanoval je tak, že nyní málo kdy se vyskytne protestantský autor v Německu, který by nepovažoval náhled o celistvosti pentateuchu za překonané stanovisko a který by nemluvil o »komposici pentateuchu« jako o věci nade vši pochybnost jisté. Ačkoliv se však v tomto náhledu o složení pentateuchu všichni »vyšší kritikové« shodují, přece při podrobnějším výkladu se tolik rozcházejí, že právem můžeme o nich říci s Cornelym, že neplatí tu jen zásada: kolik hlav tolik smyslů, nýbrž více smyslů nežli hlav, poněvadž jeden spisovatel mnohdy pronese postupem své literárně-kritické činnosti dvě i více hypothés, které si sice navzájem odporuji, ale přece mu slouží »ke cti«, poněvadž svou originalitou, novotou, samostatností a t. d. činí »ve vzdělaném světě« rozruch.
Spousta těchto domněnek dělivá se obyčejně se zřetelem na jejich historický vývoj na čtyři skupiny a to:
- hypothesu písemných památek (Urkundenhypothese),
- hypothesu písemných zlomků (Fragmentenhypothese),
- hypothesu písemných doplňků (Ergänzungshypothese),
- nejnovější hypothesu písemných památek čili evoluční hypothesu (Entwickelungshypothese)[1].
- ↑ Joseph Kley, Die Pentateuchfrage. Münster i. W. 1903. S. 78. Anm. (Von der h. kath.-theol. Fakultät zu Tübingen gekrönte Preisschrift.)
