Českého,[1] oproti pozdějším změnám a variantům, užitých samým Havlíčkem při otiskování v časopisech, z důvodů tehdejších poměrů tiskových. Některé ovšem epigramy, které se nezachovaly v literární pozůstalosti Havlíčkově, doplněny ze starších věrohodných opisů sbirek soukromých.
Pořádek a rozdělení epigramů vzato ze sešitku vlastní rukou Havlíčkovou r. 1845 pořízeného, pouze ke konci každého oddílu připojeny obsahově příbuzné epigramy, ale po roce 1845 vzniklé. Tím zachován i postup vydání, jak si sám Havlíček původně určil.
Nyní teprve, když máme nezkrácené vydání epigramů, můžeme správně pochopiti Havlíčkův význam v dějinách satyrické české literatury. Ze všech českých satyriků jest Havlíček nám nejbližší, jeho vtip jest lidový, formou nápodobí národní písně a volba nespisovných výrazů zřejmě ukazuje, že Havlíček chtěl mluviti k českému lidu. Chtěl s drahým mu
- ↑ Vzdávám vřelé díky sl. správě bibliotheky i sl. praesidiu Musea král. Českého v Praze, že zvláštní ochotou mi vydání umožnily.
