díkem do zahrady, načež oba stanuvše přímo u sněhuláka, na třpytící se stromy pohlíželi. „Krásnější podívané nemáme ani v létě,“ dodala, a oči její zářily.
„A dokonce na takového chlapíka, jako je tento,“ odpověděl mladík a ukázal na sněhuláka; „je znamenitý.“
Děvče se usmálo, kývlo na sněhuláka, i dalo se do skoku se svým přítelem po chrupajícím sněhu.
„Kdo byli ti dva?“ ptal se sněhulák hlídacího psa. „Jsi déle na dvoře nežli já; znáš je?“
„Toť se ví,“ řekl pes. „Ona mne často pohladila a on mi dával kosti; ty nikdy nekousnu!“
„Ale koho zde představujou?“ ptal se sněhulák.
„Ženicha a nevěstu,“ odpověděl pes. „Chtějí spolu do jedné boudy a kosti okusovat. Pryč! pryč!“
„Jsou oba tolik jako ty a já?“ tázal se sněhulák dále.
„Patří k panstvu,“ odvětil pes. „Jak málo ví, kdo se teprv včera narodil! pozoruji to na tobě. Já jsem starý a mám vědomosti, neboť
