14
znal, jinak byl by mi ve stáji císařské, rovněž jako tomu koni, dal zlaté podkovy. Kdybych byl dostal zlaté podkovy, mohl jsem býti stáji k veliké cti; ale teď mne pozbyla, a svět mne pozbyl též, po všem je už veta!“
Avšak nebylo ještě po všem veta: přiblížilať se loďka s několika děvčátky. Jely kolem dřeváku, vylovily ho a jedna z dívek vytáhla malé nůžky, přestřihla vlněnou nit, aniž chrobáku uškodila, a když přirazily ku břehu, položily ho do trávy. „Lez, lez; leť, leť, můžeš-li!“ pravily. „Svoboda nade všecko!“
A chrobák letěl přímo k otevřenému oknu veliké budovy; umdlen sklesl v jemnou, měkkou a dlouhou hřívu císařova koně, stojícího ve stáji, kdež on i chrobák byli domovem. Zatnuv se pevně do hřívy seděl chvíli a zvolna se zotavoval. „Teď sedím na koni císařovu, sedím na něm jako jezdec. Co však dím! Ano, teď mi to teprv zřejmo. Toť znamenitá myšlénka a úplně pravdivá. Proč dostalo se koni zlatých podkov? Na to ptal se mne také kovář. Teď to nahlížím: jen k vůli mně dostal kůň zlaté podkovy.“ A tato myšlénka naplnila chrobáka nejlepším rozmarem. „Na cestách stáváme se důvtipnými,“ pravil.
