„Ano, tam jsem prožil své mládí v jedné tiché rodině. Nábytek se vyprašoval, podlaha se umyla, a každých čtrnáct dní se pověsily čisté záclony.“
„Jak zajímavě vypravujete,“ pravilo chvoště, „člověk vycítí hned, že to ženská bytost vypravuje, vším vane cosi tak čistotného!“
„Ano, to se vycítí,“ pravilo vědro na vodu a z radosti nad tím udělalo malý skok, až voda na zem vychlistla.
Hrnec pokračoval ve svém vypravování, a konec se docela vyrovnal začátku.
Talíře řinčely samou radostí, chvoště však vytáhlo z písku zelenou petržel a ověnčilo jí hrnec, jelikož vědělo, že tím ostatní rozzlobí. A také si myslilo: „Ověnčím-li jej dnes, ověnčí on mě zítra!“
„Teď si zatančíme,“ pravily kleště u krbu a začaly se točiti v kole. Milý Bože, jak uměly jednu nohu do výšky zvedati! Starý povlak na židli tam v koutě stojící praskl při tomto pohledu.
„Budeme taky ověnčeny?“ ptaly se kleště; a stalo se tak.
„To je všechno jen luza,“ myslily si sirky.
Ted měla zpívati čajová konévka. Ale předstírala nachlazení a pravila, že může zpívati, jen když vaří. Byly to však jen samé kudrlinky; chtěla právě jen na stole mezi panstvem zpívati.
Na římse u okna leželo staré péro, jímž psávala služka. Nebylo na něm pranic zvláštního, leda že bylo pohrouženo příliš hluboko do kalamáře; ale na tom si právě mnoho zakládalo. „Nechce-li
