Hlava V.
Příčiny a první počátek státu.
1. Jest zřejmo samo sebou, že skutky lidské pocházejí z vůle, a vůle z naděje a strachu, takže kdykoli lidé uvidí, že větší dobro neb menší zlo jim pravděpodobně vzejde z porušení než zachovávání zákonů, budou je porušovati úmyslně. Naděje, již každý má ve svou bezpečnost a sebezáchovu, záleží tedy v tom, aby silou neb dovedností mohl pokořiti svého souseda buď veřejně neb úkladně. A odtud můžeme vyrozuměti, že přirozené zákony, třeba byly dobře pochopeny, nezabezpečují okamžitě nikomu jich plnění a že tudíž, pokud se nedostalo záruky proti útoku jiných, zůstává každému totéž původní právo sebeobrany takovými prostředky, jichž může neb chce užíti, t. j. právo na všechny věci, čili právo války. Dostačuje pak pro plnění přirozeného zákona, aby člověk byl připraven v duchu oddati se míru, když lze ho nabýti.
2. Jest již otřepané rčení, že všechny zákony mlčí v čas války, a jest pravdivé nejen, mluvíme-li o občanských, nýbrž i o přirozených zákonech, předpokládajíc, že vztahuje se to ne na ducha, nýbrž na jednání lidí, dle. hl. III. odst. 27. A míníme tu válku všech lidí proti všem, jaká jest v pouhém stavu přirozeném, ač ve válce národa proti národu jakási míra bývá zachovávána. Za starověku tedy byl způsob života a jako jakési hospodářství to, co zvali λυστρική, žití z lupu, jež nebylo ani proti zákonu přirozenému, (když
