„Nebude (u vás) žádného rozdílu osob, vyslyšíte malého rovněž jako velikého“, a na všech místech, jež jsou uvedena proti přijímání osob.
18. Že při souzení o činu svědky jest přibrati, což jest osmnáctý zákon, Písmo nejen potvrzuje, nýbrž vyžaduje jich více než jednoho. Deut. XVII. 6: „V ústech dvou aneb tří svědků zahyne, kdož zabit bude.“ Totéž se opakuje v Deut. XIX. 15.
19. Opilství, jež jsme uvedli na posledním místě mezi porušeními přirozeného zákona, protože zabraňuje užívati pravého rozumu, jest též zakázáno v Písmě svatém z téhož důvodu. Přísl. XX. I: „Bujná věc (jest) víno, a svárlivé jest opilství: kdožkoli v těch věcech kochá se, nebude moudrým.“ A Přísl. XXXI. 4. 5: „nedávej králům vína, aby snad pijíce, nezapomněli na soudy, a nezměnili při lidí chudých.“ Abychom však mohli seznati, že špatnost této neřesti záleží netoliko v množství pití, nýbrž v tom, že ničí úsudek a rozum, následuje v nejbližším verši: „Dejte nápoj opojný zarmouceným, a víno těm, kteříž jsou truchlivé mysli: ať pijí a zapomenou na nouzi svou a na trápení své ať nevzpomínají více.“ Kristus užívá téhož důvodu, zakazuje opilství (Luk. XXI. 34): „Hleďte se pak, aby snad nebyla obtížena srdce vaše obžerstvím a opilstvím.“
20. To, co jsme řekli v předchozí hlavě, že zákon přirozený jest věčný, lze dokázati též z Matouše V. 18: „V pravdě zajisté pravím vám, dokuž nepomine nebe i země, jediné písmě, anebo jediný puntík nepomine z zákona“; a žalm CXVIII. 160: „na věky (trvají) všickni soudové spravedlivosti tvé.“
21. Řekli jsme také, že zákony přirozené hledí především ke svědomí, t. j. že ten jest spravedlivý, kdo ze všech sil svých namáhá se plniti je. A byť člověk zařizoval všechny své činy co do vnější poslušnosti právě dle toho, jak zákon nařizuje, ne však pro zákon, nýbrž pro trest nějaký připiatý k němu, neb z nicotné slávychtivosti, přece jest nespravedlivý. Obojí toto lze dokázati ze svatého Písma.
