lečném užívání studni, cest, řek, posvátných věci atd., neboť jinak lidé by nemohli žíti.
15. Řekli jsme za dvanácté, že dle zákona přirozeného věci, jichž nelze dělit ani míti společně, mají býti přiděleny losem. A to potvrzuje se jak příkladem Mojžíše, který na rozkaz boží (Num. XXVI. 55) rozdělil jednotlivé části země zaslíbené losem mezi kmeny, tak (Skutk. I. 24), příkladem apoštolů, kteří přijali místo Josefa, příjmím Spravedlivého, Matěje mezi sebe metajíce los a řkouce: „Ty Pane, jenž znáš srdce všech, ukaž, kterého jsi vyvolil, jednoho z těchto dvou“ atd. Přísl. XVI. 33: „Losové metají se do klínu; ale od Hospodina bývají řízeni.“ Dle třináctého pak zákona následnictví patřilo Esauovi, jakožto prvorozenému Isákovu, kdyby jeho nebyl prodal (Gen. XXV. 33), nebo kdyby otec nebyl jinak ustanovil.
16. Sv. Pavel píše Korintským (1. List V 1.) kárá je, že se soudí mezi sebou před soudci nevěreckými, svými nepřáteli, nazývaje to proviněním, že nechtí raději utrpěti křivdy a snésti, aby sami byli podvedeni, neboť ono jednání jejich jest proti zákonu, jímž se nám nařizuje napomáhati si vespolek. Než nastane-li spor o věci nezbytné, co jest pak činiti? Mluví tedy apoštol takto (verš 5.): „K vašemu zahanbení pravím: Takliž není mezi vámi žádného moudrého, kterýž by mohl souditi mezi bratřími svými?“ Potvrzuje tudíž oněmi slovy zákon od nás počítaný za patnáctý, kde totiž sporům nelze se vyhnouti, aby strany souhlasně ustanovily někoho za rozhodčího, a to někoho třetího, tak aby, (což jest šestnáctý zákon), žádná ze stran nebyla soudcem ve své vlastní věci.
17. Že soudce neb rozhodčí nesmí přijmouti žádné odměny za svůj výrok, což jest sedmnáctý zákon, jest zjevno, Exod. XXIII. 8: „Aniž bráti budeš darů, kteříž také oslepují opatrné a převracují slova spravedlivých.“ Ekklesiastikus XX. 31: „Pocty a darové oslepují oči soudců.“ Z toho vyplývá, že nesmí býti více zavázán jedné straně než druhé, což jest devatenáctý zákon, a jest také dotvrzen, Deut. I. 17:
