nouti svou vlastní silou trestu lidskému, a toho, kdo jest vševědoucí, proti oněm, kdo obyčejně ruší své slovo doufajíce, že nikdo jich nespatří.
Hlava III.
O ostatních zákonech přirozených.
1. Druhý ze zákonů přirozených jest plniti smlouvy neboli zachovávati dané slovo. Byloť ukázáno v předešlé hlavě, že zákon přirozený poroučí každému jako věc nutnou k zjednání míru přenésti určitá práva se sebe na jiného, a že kolikkrátkoli se to přihodí, sluje to smlouva. Avšak smlouva vede k míru jen potud, pokud sami budeme plniti, co smlouvou uzavíráme s jinými, aby bylo konáno neb opomíjeno, a nadarmo by byly smlouvy činěny, kdybychom jim nechtěli dostáti. Protože tedy dostáti smlouvám neboli zachovati slovo dané jest věc nutná k zjednaní míru, ukáže se to dle druhého odstavce druhé hlavy býti předpisem přirozeného zákona.
2. Také není v této veci výjimky v osobách, se kterými smlouvu uzavíráme: tak nezachovávají-li daného slova jiným, neb míní-li, že nemá býti zachováno, neb jsou-li vinny nějakou jinou chybou. Neboť ten, kdo uzavírá smlouvu, tím, že ji uzavírá, popírá, že ono jednání jest nadarmo, a jest vědoucímu člověku proti rozumu konati věc nadarmo. Nepovažuje-li se vázán, zachovávati dané slovo, mysle tak dotvrzuje, že smlouva jest učiněna nadarmo. Ten tudíž, kdo smlouvu uzavírá s někým, jemuž zachovati slovo nepovažuje se vázán, současně myslí, že smlouva jest věc učiněná nadarmo a ne nadarmo; to pak jest nesmyslné. Jest nám tedy buď dostáti v slovu všem lidem neb vůbec nevyjednávati s nimi, t. j. buď jest tedy prohlásiti válku, neb bezpečný a věrohodný mír.
3. Porušení smlouvy, tak jako odnětí daru, (jež vždy záleží v nějakém jednání neb opomenutí), sluje bezpráví. Ono jednání neb opomenuti sluje však nespravedlivé. tak že bez-
