může býti propůjčeno žádné soukromé osobě. Ani vládce nepotřebuje sám ujednávati smlouvy trpělivě s někým, aby se poddal jeho trestu, nýbrž toliko o to, aby nikdo se nepokoušel hájiti jiných proti němu. Kdyby ve stavu přirozeném, jako mezi dvěma řišemi, měla býti smlouva učiněna s podmínkou zabití, nebyla-li by plněna, jest nám předpokládáti jinou smlouvu, totiž nezabití před ustanoveným dnem. A proto onoho dne, není-li zde plnění, právo války se vrací, t. j. stav nepřátelský, kde všechny věci jsou dovoleny, a tudíž i odpor. Posléze smlouvou neodporovati jsme zavázáni z dvojího zla vybrati si ono, které se zdá větší. Neboť jistá smrt jest větší zlo než boj. Avšak jest nemožno z dvojího zla nevybrati si menšího. Takovou smlouvou tudíž byli bychom nuceni k nemožnostem, což příčí se pravé povaze smluv.
19. Rovněž není nikdo vázán žádnou smlouvou obžalovati sebe nebo jiného, jehož potrestáním může si přivoditi trpký život. A proto ani otec není zavázán svědčiti proti synu, ani muž proti ženě, ani syn proti otci, ani kdo jiný proti někomu, z jehož prostředků udržuje svůj život, neboť bez ceny jest ono svědectví, o němž se předem myslí, že přirozeně jest porušeno. Jakkoli však nikdo nemůže býti vázán nějakou smlouvou obžalovati sebe sama, přece při veřejném přelíčení může býti mučením přinucen, aby vypovídal. Ale také výpovědi nejsou žádným svědectvím činu, nýbrž pomůckami dohledati se pravdy, tak že ať zmučená strana dá výpověď pravdivou neb lživou neb vůbec žádnou, ať činí, co činí, právem činí.
20. Přísaha je věta připojená ke slibu, jíž slibující prohlašuje, že se zříká milosrdenství božího, nesplnil-li by svého slova. Ten výměr zahrnut jest v těch právě slovech, která obsahují pravou podstatu přísahy, tudíž: Tak mi pomáhej Bůh, neb v jiných stejné ceny, jako u Římánů: Zhubiž, Jove, podvodníka tak, jako já zabíjím toto dobytče. Ani to není žádnou překážkou, že přísaha může býti mnohdy zcela tak potvrzující jako přislibující, neboť ten, kdo dokládá své tvrzení přísahou, slibuje, že mluví pravdu. Ač však
