jako ve velmi mnohých věcech nesouhlasiti jest tolik, jako kdybyste považovali za pošetilce toho, s kým nesouhlasíte. To může býti zjevno odtud, že žádné války nejsou tak ostře vedeny jako mezi sektami téhož náboženství a stranami téhož státu, kde spor jest buď o učení neb o znalost politiky. A poněvadž všechna rozkoš a veselí mysli spočívá v tom, abychom měli někoho, ke komu se přirovnávajíce bychom něco našli, v čem bychom vynikali, a čím bychom se honosili, jest nemožno, aby lidé neukazovali někdy sobě nějaké vzájemné nevážnosti a pohrdání buď smíchem, neb slovy, neb posuňkem, neb nějakým znamením, neb něčím jiným. Není pak většího pokořování mysli nad to, a z jiné příčiny než z té nemůže vzniknouti nikterak mocnčjší přání působiti škodu.
6. Nejčastější však příčina, proč lidé přejí si vzájemně škoditi, vzniká odtud, že mnoho lidí v týž čas žádá si také věci, které velmi často nemohou ani společně užívati, ani rozděliti. Odtud plyne, že ji nutně dostane nejsilnější, a to, kdo jest nejsilnější, jest rozhodnouti mečem.
7. Mezi tak četnými nebezpečími tedy, jakými přirozené choutky jedněch denně hrozí zároveň druhým, míti péči o sebe sama jest tak vzdáleno, aby bylo předmětem pohrdlivého nazírání, že nikdo nemá ani moci ani touhy učiniti jinak. Neboť každý přeje si toho, co jest dobro pro něho, a varuje se toho, co jest zlo, ale zvláště nejhlavnějšího ze všelikého zla přirozeného, totiž smrti, a to činí z jakéhosi popudu přirozenosti, nemenšího než onoho, proč kámen padá dolů k zemi. Není tudíž ani nesmyslné, ani nezasluhuje pokárání, ani není proti předpisům pravého rozumu, obrací-li člověk všechny své snahy na to, aby zachoval a uhájil svého těla a údů proti smrti a bolestem. Avšak to, co neodporuje pravému rozumu, považují všichni za vykonané správně a právem. A označuje se slovem právo toliko ona svoboda, kterou každý má, aby užíval svých přirozených mohutností podle pravého rozumu. Tudíž první základ přirozeného práva jest ten, aby každý, pokud na něm jest, snažil se chrániti svého života a údův.
