Stránka:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu/50

Tato stránka nebyla zkontrolována

než pravé lásky, a z kterého často nesvornost povstává, nikdy však blahovůle; scházejí-li se za zábavou a osvěžením mysli, každý obyčejně raduje se nejvíce z věcí, jež vzbuzují smích, aby, jak již jest povaha směšného, srovnávaje nedostatky a slabosti druhého se svými, vyšel z toho sám u sebe chvályhodnější. A ač to bývá často bezelstné a neurážlivé, přece jest vidno, že jich neblaží tak společnost, jako jich vlastní nicotná sláva. Ponejvíce pak urážíme v takovýchto schůzkách nepřítomné; jich celý život, mluva a činy se prozkoumávají, posuzují a odsuzují. Ano, jest velmi řídké, aby některým přítomným se nedostalo výsměchu, jakmile odejdou, tak že ten měl velmi zdravý nápad, jenž vždy při rozchodu ubírával se poslední. A to jsou vskutku pravé radosti společenské, ke kterým jsme vedeni přirozeností, t. j. těmi vášněmi, jež jsou vlastní všem tvorům, dokud buď smutnou zkušeností neb dobrými pravidly, což u mnohých se nepřihází nikdy, žádostivost přítomných věcí není tlumena vzpomínkou na věci minulé, bez čehož rozhovor lidí v této věci nejohnivějších a nejčilejších jest toliko chladný a vleklý.

Avšak přihodí-li se, že ti, kdo se sešli, tráví Čas vypravujíce příběhy nějaké, a někdo z nich počne vypravovati některý příběh, týkající se jeho, ihned každý z ostatních co nejžádoucněji přeje si také mluviti o sobě; vypravuje-li kdo nějaký div, ostatní chtějí vyprávěti vám zázraky, mají-li jaké; nemají-li jich, smyslí si je. Posléze abych řekl také něco o těch, kdo domýšlejí se býti moudřejšími ostatních, sejdou-li se, aby rozprávěli o filosofii, hleď, kolik lidí, tolik by jich chtělo býti považováno za znalce; jinak pak nejen nemilují svých druhů, nýbrž dokonce je pronásledují záštím. Jest tedy jasno ze zkušenosti všem, kdo poněkud bedlivěji uvažují o lidských věcech, že všechny dobrovolné schůzky dějí se buď ze vzájemné nouze, buď z nicotné slávy, odkudž sšedší se strany hledí odnésti s sebou buď nějaký užitek, neb zanechati za sebou totéž εὐδοκιμεῖν, nějaké uznání a úctu u těch, se kterými byli ve styku. Totéž lze také usouditi rozumem již ze samých definicí vůle, dobra, cti a prospěchu.