lečnost. Řekové zovou jej ζῷον πολιτικόν (tvarem společenským). Na tomto základě budují pak svou nauku o občanské společnosti, tak jako by pro zachování míru a pro řízení lidstva bylo nutno toliko, aby lidé shodnouce se učinili mezi sebou nějaké smlouvy a podmínky, jež oni sami potom nazývají zákony. A přece tato zásada, ač přijata většinou, jest jistě nesprávná, a omyl tento pochází z našeho příliš povrchního pozorování lidské přirozenosti. Neboť vyšetřujeme-li zevrubněji příčiny, proč lidé se scházejí a radují ze vzájemné společnosti, shledáme snadno, že to nepřihází se, poněvadž přirozeně nemůže tomu býti jinak, nýbrž náhodou. Kdyby od přirozenosti člověk miloval člověka již proto, že jest člověk, nebylo by lze udati důvodu. proč každý nemiluje stejně každého, když jest stejně člověk, nebo proč pěstuje styky spíše s těmi, jichž společnost mu poskytuje čest neb prospěch. Nehledáme tudíž od přirozenosti společnosti pro ni samou, nýbrž proto, aby se nám dostalo od ní nějaké cti neb prospěchu; tohoto si přejeme na prvním místě, oné na druhém. Úmysl, proč se lidé scházejí, nejlépe se sezná, pozorují-li se ty věci, jež konají, když se sešli. Neboť scházejí-li se za obchodem, jest zřejmo, že každý má na zřeteli ne svého bližního, nýbrž svou záležitost, scházejí-li se, aby vyřídili nějakou služební povinnost, jakési trhové přátelství se uzavírá, které má v sobě více řevnivosti
prospěch pak z nich těm, kdo nezakusili běd, jež doprovázejí jich nepřítomnost, jsou naprosto neznámy. Z toho důvodu oni neznajíce, co jest společnost, nemohou v ni vejíti, tito nejsouce si vědomi užitku. jejž přináší, nedbají o ni. Jest tedy zřejmo, že všichni lidé, poněvadž jsou zrozeni dětmi, jsou zrozeni nesehopnými pro společnost. Mnozí také, snad většina, buď z omezenosti ducha, buď pro nedostatečnou výchovu zůstávají neschopnými po celý svůj život, a přece mají jak děti, tak dospělejší lidskou přirozenost. Proto člověk jest uschopněn pro společnost nikoli přirozeností, nýbrž výchovou. Dále, byť se člověk zrodil v takovém stavu, že si společnosti přeje, z toho nevyplývá, že proto se zrodil schopným, aby do ní vstoupil. Neboť jiná věc jest přáti si a jiná zase míti schopnost k tomu, čeho si přejeme; zajisté i ti, kdo z pýchy nechtějí se podrobiti stejným podmínkám, bez kterých nemůže býti žádná společnost, přece si jí přejí.
