Tato stránka nebyla zkontrolována
Vysoce urozenému
Vilému hraběti z Devonshireu,
pánu mému nejvíce váženému.[1]
Bylo rčení lidu římského, u něhož jméno král upadlo v nenávist jak pro krutovládu Tarquiniovců tak pro zvláštní povahu u nařízení onoho státu, bylo rčení, pravím, lidu, třebas pronesené soukromými ústy, (ačli Kato[2] censor nebyl více než to), že všechny krále jest počítati mezi dravou zvěř. Než jakou dravou zvěří byl lid římský, když ve svých vítězných orlech vztýčil své hrdé trofeje tak daleko a široko nad světem, uváděje Afričany, Asiaty, Makedonce a Achaje s mnohými jinými oloupenými národy v lesklou porobu pod záminkou, že povznese je na občany římské.[3] Proto, bylo-li rčení Katonovo moudré, bylo zcela tak moudré rčení
- ↑ Spis věnován Vilému hraběti z Devonshireu mladšímu; věnování rovněž jako následující předmluva pochází z r. 1646 a obě předmluvy připojeny kc knize až při 2. vyd. 1647. Pozn. překl.
- ↑ Marcus Porcius Cato Censorius (234—140 př. Kr.), politik římský, známý svým nepřátelstvím ke Karthagiňanům a svou poctivostí a přísností. Pozn. překl.
- ↑ Lat. text zní odchylně: „Než … římský, který svými občany Africkými, Asijskými, Makedonskými, Achajskými a ostatními, jimž dostalo se příjmení od oloupených kmenů, uchvátil celý téměř svět!“ Spisovatel míní zde vítězné vojevúdce římské, Scipiony, Metella, Mummia a j., jimž senát udělil čestné příjmení dle přemožených národů. Pozn. překl.
