Stránka:Gustav Gruss - Z říše hvězd - 1894.djvu/88

Tato stránka nebyla zkontrolována


Z výkresu obr. 21. jest patrno, že délka úplného stínu jest tím větší, čím větší jest poloměr r osvětleného tělesa a čím větší jest vzdálenost (SO) slunce od osvětleného tělesa. Je-li O měsíc (nový), obdrží se pro přísluní země (nejmenší vzdálenosť slunce od země) nejmenší délka hlavního stínu 49340 zeměp. mil a pro odsluní země (největší vzdálenosť slunce od země) 51050 zeměp. mil; stín jest tedy dle výpočtu pro nejmenší jeho délku od nejbližšího bodu země ještě asi 4500 mil vzdálen; největší délka Obr. 21. stínu přesahuje nejvzdálenější bod země asi o 2100 mil a v průměrné vzdálenosti země od měsíce (51800 mil) dosahuje ještě asi k povrchu zemskému. Ve většině případů nedosahuje tedy hlavní stín k povrchu zemskému.[1]

Co se týče největšího průměru stínu, který měsíc na zemi vrhnouti může, rozeznávejme: 1. největší průměr hlavního stínu. Hlavní stín bude tím větší, čím vzdálenější jest slunce od měsíce a čím bližší jest země měsíci. Maximum hlavního stínu bude tudíž v odsluní (afhelium) a v přízemí (perigeum) měsíce. Průměr hlavního stínu obnáší pak 35 mil. 2. polostín bude tím větší, čím bližší jest slunce měsíci a čím vzdálenější jest země od měsíce. Maximum vedlejšího stínu nastane tudíž, když se přísluní přidruží k odzemí měsíce. Pro tento případ

    promítá, jest příliš malého obvodu, aby mohl býti dobře z měsíce uzřen; jest to nepatrná, bledá, rozmazaná skvrna mizící proti vzhledu celé zeměkoule z měsíce.

  1. Velikosti a vzdálenosti těles světových (pokud je nyní známo) jsou v soustavě sluneční tak zařízeny, že úplné (hlavní) stíny nějaké hlavní planety nemohou nikdy padnouti na jinou planetu, nýbrž jen na měsíc planety hlavní, a opačně úplný stín měsíců může dosahovatí jen na planetu, jejíž spolupoutníkem jest příslušný měsíc.