Tvůj Israel. A nyní povznes se, ó Bože, k místu Svého odpočinku, Ty a schránka Tvojí vznešenosti. Tvoji kněží ať oblékají se v blaho a Tvoji zbožní ať těší se dobrému! Hospodine, ó Bože, neodvrať se od obličeje Svého pomazaného, vzpomeň zbožnosti Davida, služebníka Svého!”
Povinnost lásky k bližnímu hledě ke všem lidem. Modlitba Šalamounova, aby Bůh vyslyšel také modlitbu cizince, jenž není z národa Israelského, jest zcela v duchu nauky Israele, kteráž hledíc k povinnostem lásky k bližnímu nečiní rozdílu mezi Israelity a Neisraelity. Náboženství naše káže lásku a milosrdenství vůči každému, nehledě k tomu, odkud pochází, k jakému národu přísluší a jaké náboženství vyznává. Zapovídá jakýkoliv způsob nenávisti a nelásky a jakékoliv bezprávné jednání proti ktekterémukoliv člověku. Základní příkaz lásky k bližnímu v nauce Boží zní: „Miluj svého bližního jako sebe sama“ (3. kn. Mojž. 19. 18.)., k čemuž svaté písmo ještě připojuje příkaz:
„Jako domorodec z Vás buď Vám cizinec, kterýž se u Vás zdržuje a miluj ho jako sebe sama.“ (3. kn. Mojž. 19. 34.)
66. Když Šalamoun modlitbu svou skončil, požehnal veškerému shromáždění Israele takto: „Veleben buď Hospodin, kterýž lidu svému Israeli dal mír, jakož přislíbil Mojžíšem, služebníkem svým. Bůh náš budiž s ním, jakož byl s našimi otci, neopustiž nás a nezavrhniž nás. Vaše srdce budiž zcela zasvěceno Hospodinu, Bohu našemu, abyste kráčeli dle jeho zákonů a zachovali jeho příkazy, jako dnes.“ Potom král a celý Israel obětovali před Bohem a chvalozpěvy a hrou hudební zasvětili chrám ke službě jediného Boha. Zasvěcení chrámu trvalo celých sedm dní a k tomu připojila se sedmidenní slavnost stánků. Dne osmého o svátku závěrečném, propustil Šalamoun lid, a žehnajíce králi všichni odtáhli veselíce se ze srdce za vše dobré, co Bůh svému lidu Israeli prokázal, do svých obydlí.
