v rozličných flaštičkách proti té neřesti, vyhubovavše mu napřed dobře, že se přidržuje židovské víry.
Ostatně, třeba si byly nějaké rozdílnosti, jak pan Matěj tak i pan Matouš jsou oba řádní lidé.
Druhá kapitola,
v které zvíme, čeho se zachtělo panu Matějovi, o čem se pak stala rozmluva mezi panem Matějem a panem Matoušem a jaký vzala konec.
Ráno, bylo to v měsíci červenci, pan Matěj ležel pod přístřeším. Den byl parný, povětří suché očividně se pohybovalo od horka. Pan Matěj již pobyl za městem u ženců i na chutoře, vyptal se všech potkavších se s ním sedláků a bab, odkud, kam, a co tam, ušel se až strach a lehl si odpočinouti.
Leže dlouho přehlížel komory, dvůr, kulnu, slepice běhající po dvoře, a myslil sám u sebe: Ty, Pane Bože můj! Jaký já jsem hospodář! Co mi schází? Drůbež, stavení, špejchary, každé pomyšlení, kořalka přepalovaná, rosolka; v sadě hrušky, slívy, v zahradě mák, zelí, hrách… co mi ještě schází? Rád bych věděl, co by mi scházelo?
Učiniv sobě takovou hlubokomyslnou otázku, pan Matěj se zamyslil, a mezi tím jeho oči hledaly jiné předměty, a přeskočivše přes plot na dvůr páně Matoušův vhloubily se do zvláštní scény.
Vyzáblá bába vynášela ztuchlé šaty jedny po druhých, a rozvěšovala je po natažené šňůře vyvětrat. Najednou stará uniforma s obnošenýma výložkama protáhla na větru rukávy objímajíc zlatem tkaný korset, za ní se vyjevil šlechtický kabát s orlíčky na knoflíkách s okousanými
