pane Matouši! Raději běžet honem na dvůr, než mluvit taková Bohu protivná slova.«
Pan Matěj se velmi zlobí, když najde v polívce (boršti) muchu; tenkrát se zapomíná, uhodí talířem o zem, a kuchařka dostane, co pro to. Pan Matouš se tuze rád koupá, a když sedne až po krk do vody, poručí postavit také do vody stůl a samovar, a velmi rád pije čaj v takovém chládku.
Pan Matěj holí bradu dvakrát za týden, pan Matouš jednou.
Pan Matěj jest nad míru zvědav. Zachraniž, Bože, začne-li mu kdo něco vypravovati a nedopoví. Když se mu něco nelíbí, hned to dává na sobě znáti. Na obličeji páně Matoušově hrozně je těžko poznati, zlobí-li se či ne: třeba by ho i něco těšilo, neukáže to na sobě.
Pan Matěj je trochu bojácného ducha, pan Matouš naproti tomu má šaraváry (spodky) s takovými širokými záhyby, že by se v nich, kdyby je někdo nadul, směstil celý dvůr i se sýpkami a kulnami.
Pan Matěj má veliké, významné oči tabákové a ústa asi jako ypsilon; pan Matouš má oči malinké, přižloutlé, propadající se docela mezi hustými brvami a nadutými tvářemi, a nos ve spůsobu zralé slívy.
Pan Matěj, když někomu podává tabáku, vždycky napřed lízne po víčku piksly jazykem, pak po ní zamlaskne prsty, a podávaje řekne, jestliže je s ním znám: Smím-li prosit, pane můj, neporoučíte-li? a není-li znám: Smím-li prosit, pane můj, nemaje čest věděti vaše jméno, tytul a důstojnosť, neporoučíte-li? Pan Matouš vám vstrčí zrovna do ruky pikslu a řekne jenom: Poroučejte.
Jak pan Matěj tak i pan Matouš velmi nenávidí blechy, a proto nikdy ani pan Matěj ani pan Matouš neprominou žida s rancem, aby u něho nenakoupili vodičky
