»Ubohá duše! A proč pak jsi sem přišla?«
»Inu tak, panáčku, almužnu prosit, nedá-li někdo alespoň na chléb.«
»Hm, co pak snad máš chuť na chléb?« ptával se obyčejně pan Matěj.
»Jak pak bych neměla? Jsem hladová jako pes!«
»Hm!« odpovídal obyčejně pan Matěj, »tedy snad máš třebas i chuť na maso?«
»Ano, vším co mi ráčí uděliti vaše milosť, budu spokojena.«
»Hm, snad je maso lepší než chléb?«
»Což si bude hladový vybírat! Všecko, co račte dát, dobré!« — Přitom bába obyčejně natahovala ruku.
»No, jdi s Bohem!« řekl pan Matěj. »Co tu stojíš? Však já tě nebiji!« — a obrátiv se s takovými otázkami k druhému, k třetímu, konečně se vrací domů anebo zajde vypít sklenku rosolky k sousedu panu Matoušovi nebo k sudímu aneb k policejnímu komisaři. Pan Matěj rád má, když mu někdo přinese present neb výslužku, to se mu velmi líbí. — —
Tuze správný jest také pan Matouš. Jeho dvůr jest vedle páně Matějova. Oni jsou spolu takoví přátelé, jakých svět nevídal. Pan Antonín Pupopuz, co ještě posavad chodí v skořicovém kabátě s modrými rukávy a obědvává každou neděli u sudího, vždycky říkával, že pana Matouše s panem Matějem sám čert svázal provázkem. Kde jeden, tam i druhý se kroutí.
Pan Matouš nikdy nebýval ženat. Ačkoli šplechtaly, že se oženil; ale je to pouhá lež. Já znám pana Matouše tuze dobře a mohu říci, že ani nikdy neměl úmysl oženiti se. Odkud pocházejí všecky ty pletky? Tak, jako kdysi mluvily, že se pan Matěj narodil s ohonem! Ale tato vymyšlenosť jest tak nemotorná, a při tom tak hanebná a neslušná, že ani nemám potřebí vyvrátiti ji před vzdě-
