Uviděl jsem vyzáblou figuru. To-li pan Matěj?! Obličej byl pokryt vráskami, vlasy zcela bílé, ale bekeš pořád ten. Po prvním pozdravení obrátiv se ke mně s veselým úsměchem, který vždycky tak slušel jeho eso-žaludovému obličeji, řekl: »Mám-li vám sdělit příjemnou novinku?«
»Jakou novinku?« zeptal jsem se.
»Zítra dozajista se skončí můj proces: gubernium mi dalo jistou zprávu.«
Já vzdechl ještě hlouběji, a honem jsem spěchal poroučet se, protože jsem jel ve velmi vážné záležitosti, a sedl jsem do kibitky.
Vyzáblé koně známé v Mirohradě jménem »kurjerských« poskočili, působíce kopyty, bořícími se v měkké bláto, zvuk nepříjemný sluchu. Déšť se lil jako s konévky na žida sedícího na kozlíku, a zakryvšího se rohožkou. Vlhkosť mne projala naveskrz. Smutná rohatka s budkou, v které invalid zašíval své popelavé dlouhošosaté brnění, pomalounku se protáhla mimo mne. Zase táž rovina, místy rozrytá, černá, místy zelenavá, zmoklé kavky a vrány, jednotvárný déšť, slzivé zakabonělé nebe…
Mrzuto na tom světě, pánové!
