Sudí Děmjan Děmjanovič již byl nebožtíkem; pan Matěj se šilhavým okem také již dal tomuto světu s Pánem Bohem.
Vjel jsem do hlavní ulice; všude stály tyčky s přivázaným nahoře věchtem slámy; dělala se jakási nová planérka. Několik chalup zbořili: ostatky plotů a parkánů zoufanlivě trčely. — Byl svátek; já poručil zastaviti před cerkvou (kostelem), a vystoupiv se své rohožkové kybitky, vešel jsem tam tak tiše, že se nikdo neohlídl. Pravda, neměl se kdo ohlédnouti, cerkva byla prázdná, nebyl tam skoro žádný; bylo vidět, že i nejpobožnější se zhrozili bláta. Svíčky v pošmourný, lépe říci nemocný den jaksi byly divně nepříjemny, tmavé sínice byly smutny, oblá okna s kulatými skly zalévala se deštovými slzami.
Vešel jsem do sínice, a obrátil jsem se k vážnému starečkovi s šedivými vlasy. »Dovolte zeptati se, žije-li pan Matouš?«
Tu lampa před ikonou[1] zahořela prudčeji, a světlo padlo na obličej pana souseda. Jak jsem se podivil, když jsem, patře naň, uviděl známou tvář! To byl sám pan Matouš.
Ale kterak se změnil! »Zdrávi-li, pane Matouši? Jak jste sestárli!«
»Ano, sestárnul. Já dnes byl v Poltavě,« odpověděl pan Matouš.
»Co to pravíte? Že jste byli v Poltavě, v takovém ošklivém povětří?«
»Což dělati? Žaloba…« Při tom jsem nechtěje vzdechl. Pan Matouš spozoroval to vzdechnutí a řekl: »Neračte míti starosť: já mám jistou zprávu, že se proces skončí na budoucí týden, a sice na mou stranu.« Já pokrčil rameny a šel dověděti se něco o panu Matěji.
»Pan Matěj je zde,« řekl mi kdosi, »i on je na klírose.«
- ↑ Ikona, svatý obraz.
