spůsobem, kdyby byl řekl pták, ale jen ne houser: ještě by se to dalo napravit. Ale tak — všemu konec. On hodil po panu Matoušovi pohled — a jaký pohled! Kdyby k tomu pohledu byla přivtělena moc vykonávající, obrátil by pana Matouše v prach. Hosti porozuměli tomu pohledu, a sami je pospíšili rozvésti. A ten muž, příklad mírnosti, který ani jednu žebračku neminul, aby se jí nevyptal a nepohovořil, vyběhl ve strašné vzteklosti ven. Takovou silnou bouři spůsobují náruživosti! —
Celý měsíc nebylo nic slyšeti o panu Matěji. Zavřel se doma. Truhlu úmluvy otevřel, a z truhly vyndal, což pak? karbovance[1]! staré dědovské karbovance. A ty karbovance přešly do zamazaných rukou inkoustových dělníků. Proces přišel ke gubernium. A když dostal pan Matěj radostné návěstí, že zítra bude rozhodnut: tu teprve vyšel na světlo a odhodlal se vyjíti z domu. O, je! Od té doby gubernium každodenně oznamovalo, že se zítra proces skončí: po celých deset let.
Před pěti lety jsem projížděl skrze město Mirohrad. Jel jsem v ošklivé pohodě. Byl podzimek se smutnovlhkým povětřím, s blátem a mlhou. Jakási nepřirozená zelenost, následek mrzutých, neustálých deštů, pokrývala řídkou sítí pole i nivy, jimž tak slušela jako rozpustilosť starci, jako růže stařeně. Na mne tenkrát měla pohoda (povětrnosť) silný vliv; tesknil jsem, jako ona byla teskliva. Ale při všem tom jsem pocítil projížděje k Mirohradu, že mi silně srdce bije.
Bože, kolik vzpomínek! Dvanáct let jsem neviděl Mirohrad. Tenkrát tam žili v něžném přátelství dva neobyčejní soudruzi. A co již zemřelo znamenitých lidí!
- ↑ Karbovanec: tak jmenují v Malorusku, zvláště židé, stříbrné rubly.
