a nechtěli pustiti dříve, pokud by se neodhodlali podati si ruce.
»Pro Boha, pane Matouši a pane Matěji! Řekněte na svědomí, proč jste se rozhněvali? Nebyla-li to hlouposť? Nemáte-li z toho odpovídání před Bohem a před lidmi?«
»Já nevím,« řekl pan Matouš, zadychávaje se od unavení (bylo viděti, že by nebyl proti smíření), »já nevím, co jsem uškodil panu Matějovi; proč pak mi podřezal chlív a zamýšlel mne zahubiti?«
»Nejsem vinen ze žádného zlého úmyslu,« pravil pan Matěj, neobraceje na pana Matouše oči, »zapřísahám se před Bohem a před vámi, vážená šlechto, že jsem v ničem neuškodil svému nepříteli. Proč pak mne tupí a ubližuje stavu mému a hodnosti?«
»Čím pak jsem vám ublížil, pane Matěji?« řekl pan Matouš. — Ještě minutka a dávné nepřátelství již by bylo uhaslo. Již pan Matouš sáhl do kapsy, chtěje vyndat pikslu a říci: Poroučejte!
»Snad to není ublížení,« odpověděl pan Matěj, nezdvihaje oči, »když jste vy, milý pane, zneuctili mou hodnosť a jméno takovým slovem, které je zde neslušno vyřknouti?«
»Dovolte, abych vám řekl, přátelský pane Matěji, (při tom se pan Matouš dotkl prstem knoflíku páně Matějova, co ukazovalo úplnou jeho sklonnosť), vy jste se rozhněvali čert ví zač, za to že jsem vám řekl houser.«
Pan Matouš hned pozoroval, že neopatrně jednal, prořekna toto slovo, ale již bylo pozdě; slovo bylo vyřknuto. Všecko se zvrátilo. Když se při vyřknutí tohoto slova bez svědků pan Matěj zapomněl a hněvem rozpálil, že bych žádnému nepřál viděti koho tak rozhněvaného: jak pak nyní, posuďte, milí čtenáři, jak pak nyní, když to vražedlné slovo bylo vyřknuto ve společnosti, za přítomnosti mnoha paní, před nimiž pan Matěj obzvláště rád zachovával slušnosť. Kdyby byl pan Matouš zatočil jiným
