Zpamatovavši se veškeré publikum přijalo účastenství ve zdraví páně Matoušově, a vyjevilo své potěšení, že se rozšířil v tlouštku. Pan Matouš se s každým líbal a říkal: »Jsem velmi povděčen —«
Zatím boršťová vůně zavanula po pokoji a polechtala příjemně nosy vyhladovělých hostů. Všecko se valilo do obědnice. Růženec paní rozhovorných a mlčenlivých, suchých a tlustých soukal se ku předu, a dlouhý stůl se zapestřil všemi barvami.
Nebudu popisovati jídla, která byla u stolu. Nic se nezmíním ani o mniškách v kyselé smetaně ani o utribce, kterou podávali k boršti, ani o krocanu se švestkami a hrozinkami ani o tom jídle, které bylo na vzhled velmi podobno botám namočeným v pivě, ani o tom, které jest labutí písní jistého starodávného kuchaře, ani o tom, které se podalo na stůl oblité výstřelkovým ohněm, co velmi těšilo, ale také strašilo dámy. Nebudu mluviti o těchto jídlech, protože se mně mnohem více líbí jísti je než rozšiřovati se o nich v řečech.
Panu Matěji velmi zachutnala ryba, přistrojená s křenem. On se bedlivě dal do tohoto užitečného a sytného díla. Vybíraje tenouninké kostičky kladl je na talíř, a jaksi náhodou vzhlednul naproti. Tvorče nebeský! Jak to bylo divno! Proti němu seděl pan Matouš. V témž okamžení vzhlédnul také pan Matouš!…
Ne!… nemohu!… Dejte mi jiné péro! Péro mé je slabé, mrtvé, s malým rozskřipcem na takový obraz. Obličeje jejich vyrazivše na sobě omámení, učinily se jako zkamenělé. Oba uviděli tvář dávno známou, ku které bys nechtěje přistoupil jako k neočekávanému příteli a podal pikslu, řka: Poroučejte aneb Smím-li prosit, neporoučíte-li? Ale při tom také byla táž tvář strašná, jako zlé znamení.
Pot se lil s pana Matěje i s pana Matouše. Přítomní všickni, co jich bylo za stolem, oněměli a nespouštěli očí s bývalých přátel. Dámy, které až posavad byly vhlou-
