Silně jsem přesvědčen, že popisovati, jak pan Matouš oblékal šaraváry, jak mu namotali na krk šátek, a naposled oblekli kazakín, který pod levým rukávem praskl, by byla věc zcela zbytečná. Dost, že se po celý ten čas udržel v slušné mírnosti ducha, a ani slova neodpovídal na páně Antonínovy návrhy, co mu dá za jeho turecký pytlík.
Zatím společnosť netrpělivě očekávala rozhodné okamžení, v kterém se zjeví pan Matouš a vyplní se přec jednou všeobecná žádosť, aby se tito dva řádní mužové smířili; mnozí pokládali skoro za jisté, že pan Matouš nepřijde. Ba sám komisař se vsázel se šilhavým panem Matějem, že nepřijde, a jenom proto se neshodli, že šilhavý pan Matěj žádal, aby vsadil onen svou postřelenou nohu, a on své šilhavé oko, — za co se komisař rozmrzel, a společnosť se potichu smála. Žádný ještě nesedl za stůl, ačkoli již dávno odbila jedna hodina, doba, o které v Mirohradě i v nejslavnějších pádech dávno již obědvávají.
Jedva se pan Antonín ukázal ve dveřích, hned ho v okamžení všickni obstoupli. Pan Antonín na všechny otázky odkřikl jedním rozhodným slovem: »Nepřijde.« Sotva že to vyřkl, již se krupobitím domluv, nadávek, a může být i šňupek strojili obsypat jeho hlavu za nepodařené vyslanství: ale tu se najednou otevřely dvéře a vstoupil pan Matouš.
Kdyby se ukázal sám satanáš neb umrlec, nespůsobil by takové omámení celé společnosti, v které ji pohroužil neočekávaný příchod páně Matoušův. A pan Antonín chytiv se za boky, div smíchy nepuknul radostí, že tak ošidil celou společnosť. Ať si již je jak chce, jenom to bylo skoro všem pravdě nepodobno, že by se byl pan Matouš za tak krátký čas mohl obléci, jak sluší na šlechtice. Pan Matěj právě nebyl v pokoji: vyšel nevím již proč.
