livý deputovaný, »jaké jesetřiny, jaké čerstvé jikry panu Petrovi poslali!«
Tu pan Matouš obrátiv hlavu, počal pozorně poslouchati. To dodalo deputovanému smělosti.
»Pojdme pak honem! Je tam také pan Tomáš Řehořovič! Nu což pak?« přidal, vida, že pan Matouš pořád leží na svém místě.
»Což? Půjdem nebo ne?«
»Nechci.«
Toto »nechci« porazilo pana Antonína: on již myslil, že jeho horlivé přesvědčování úplně pohnulo tímto jinak poctivým mužem, ale zatím uslyšel odhodlané »nechci«.
»Proč pak nechcete?« zeptal se skoro s mrzutosti, která se na něm nejevívala než velmi zřídka, ani když mu házeli na hlavu zapálené papírky, čím se zvlášť rádi vyráželi sudí a pan komisař.
Pan Matouš si šňupnul.
»Jak chcete, pane Matouši; ale nevím, co by vám bylo v cestě.«
»Nač bych tam chodil?« promluvil konečně pan Matouš, »bude tam ten loupežník.« — Tak vždycky nazýval pana Matěje. »Bože spravedlivý! A dávno-li…«
»Na mou duši, že nebude; jak je Bůh nad námi, nebude! Ať mne zrovna na tomto místě hrom zabije!« odpověděl pan Antonín, který byl v stavu zaklínati se desetkrát za hodinu. — „Pojďme, pane Matouši!«
»Však není pravda, pane Antoníne! On tam je!«
»Na mou duši, na mou duši není! Ať z toho místa zdráv neodejdu, je-li tam! A sami posuďte, nač bych lhal? Aby mi ruce a nohy uschly; což, ani teď mi nevěříte? Ať pojdu zrovna zde před vámi! Aby ani otec ani matka má ani já neuzřel království nebeského! Ještě nevěříte?«
Pan Matouš na tomto dušování zúplna přestal a poručil svému komorníku v neohraničeném kabátě, přinésti šaraváry a ankínový kazakin.
