okolo něho, sotva že se byl pohroužil v rozmýšlení, se všech stran strhl hrozný štěkot. Pan Antonín Pupopuz svedl takový křik (hromčeji jeho nikdo neuměl křičeti), že mu nejenom známá nám již bába a obyvatel nesmírného kabátu vyběhli vstříc, ale i hoši od pana Matěje se vysypali; a ačkoli ho psi nemohli pokousati než do jedné nohy, přece to umenšilo velmi jeho srdnatosť, a s jakousi pokorou kráčel ke dveřím.
Sedmá kapitola a poslední.
»A, vítám vás! Proč pak dráždíte psy?« řekl pan Matouš, uviděv pana Antonína, protože s panem Antonínem nikdo jinak nemluvil než žertem.
»Aby všichni poscípali! Kdož je dráždí?« odpověděl pan Antonín.
»Není pravda!«
»Věru pravda. Zve vás pan Petr Fedorovič k obědu.«
»Hm!«
»Věru, tak pěkně vás dává zvát, že se ani nedá vypovědít. Což pak, prál, se mně pan Matouš vyhýbá jako nepříteli? Nikdy nepřijde ani pohovořit ani trochu posedět.« Pan Matouš si pohladil laloch.
»Jestliže pan Matouš ani teď nepřijde, nevím, prál, co si mám pomyslit: jistě má na mne nějaký úmysl. Prosím vás, pane Antoníne, přemluvte pana Matouše. — No což, pane Matouši, pojďme! Sebrala se tam výborná společnosť.« —
Pan Matouš se počal dívat na kohouta, jenž, stoje na výstupku, ze vší sly naparoval hrdlo.
»Kdybyste věděli, pane Matouši,« pokračoval hor-
