Antonín housle prodal, a za děvečku dostal safiánový pytlík na tabák, vyšívaný zlatem. A teď má pytlík, jemuž se nevyrovná žádný jiný. Za to potěšení ale již nemůže jezdit po statcích, a musí být pořád ve městě a nocovat v rozličných domech, obzvláště takových pánů, kteří z toho mají radosť, když ho mohou šňupkovat přes nos. Pan Antonín rád dobře pojí: umí dost dobře hrát mariáš a zmrzlíka, a učiniti všem po vůli, jest již od jakživa jeho ctnosť; a proto vzav čepici a hůl, hned se vydal na cestu.
Ale po cestě počal přemýšleti, jak má pana Matouše pohnout, aby přišel na »assambleji«. Prudká letora tohoto jinak poctivého muže hrozila jeho výpravě skoro nepodařením. Ba věru, jak pak se má odhodlat přijíti, když mu jenom vstáti s postele již dalo tolik práce. No, dejme tomu, aby vstal: jak pak ale má přijíti tam, kde sedí, co on nepochybně ví, jeho úhlavní nepřítel! Čím více pan Antonín rozmýšlel, tím více nacházel překážek. Povětří dušné, slunce pražilo; pot se s něho valil.
Pan Antonín byl, třeba si ho šňupkovali přes nos, přece dosti chytrý člověk, ve mnohých ohledech. Jenom na vyměňování neměl štěstí: on dobře věděl, kdy se má dělat hloupým, a někdy si věděl rady v takových pádech a okoličnostech, v kterých si zřídka i moudrý umí pomoci. Avšak když vynálezčivým rozumem svým vymýšlel prostředek, kterak by přemluvil pana Matouše, a když již srdnatě šel všemu vstříc, zarmoutila ho poněkud jistá neočekávaná příhoda.
Neškodí zatím sděliti čtenáři, že měl pan Antonín mezi jiným jedny pantalóny takové divné vlastnosti, že ho vždycky, když je oblékl, psi kousávali do stehen. Jako na neštěstí je měl právě tenkrát na sobě. A proto se pana
trh vodit, jako dříve, a že se to nejmenuje prodejem: tak asi jako jmenujeme smrt v Pánu zesnutí.
