kýlů! S Bohem, vy ubohé oči! Vy již na nic nebudete po takovém divadle!
A jaký dlouhý stůl postavili! A jak se všechno rozhovořilo, jaký vedli křik! Co je proti tomu mlýn se všemi žernovy, koly, běhouny a stupami! Nemohu vám na jisto povědít, o čem rozmlouvali, ale samoť se rozumí, že o mnohých příjemných a užitečných věcech, jako o povětří, o psech, o pšenici, o čepcích a hřebcích.
K posledu pan Matěj, ne ten pan Matěj, ale jiný, co jedním okem šilhal, řekl: »Divno mi je, že pravé oko mé (šilhavý pan Matěj vždycky o sobě mluvil ironicky) nevidí pana Matouše, to jest pana Halamovského.«
»Nechtěl přijít,« řekl komisař.
»Což pak?«
»Však tomu již jsou, chvála Pánu Bohu, dvě léta, co se na sebe rozhněvali, to jest pan Matěj s panem Matoušem, a kde je jeden, tam druhý nepůjde za nevím co.«
»Co to pravíte?« při tom šilhavý pan Matěj zdvihl oči vzhůru a ruce složil dohromady; »když se ani lidé s dobrýma očima nemohou spolu porovnat, jak pak já mám žíti v pokoji s mým šilhavým okem?«
Všickni měli šilhavého pana Matěje velmi rádi za to, že často prohazoval žerty podobného spůsobu, jako tento; i vysoký vyzáblý muž v huňatém kabátě s flastrem na nose, který pořád seděl v koutě a nikdy nezměnil výraz svého obličeje, ani když mu vletěla moucha do nosu, sám tento pán se sebral ze svého místa a přiblížil se k hromadě, obstoupivší šilhavého pana Matěje.
»Slyšíte,« řekl šilhavý pan Matěj, uviděv, že ho obstoupilo řádné množství, »místo co byste se dívali na mé šilhavé oko, víte co uděláme, smíříme místo toho naše dva přátele. Teď pan Matěj rozmlouvá s ženskými a s děvčaty: pošlem potichu pro pana Matouše a sťukneme je dohromady.«
Všichni jednohlasně přijali návrh páně Matějův,
