pletenice! Teď si pomyslete, že skoro právě tolik, jestli ne víc kol stálo u prostřed dvora komisarova. Jakých tam bylo bryček a vozejků! Jedna v zadu široká, v předu úzká; druhá v zadu úzká a v předu široká. Jedna byla vozejkem a bryčkou zároveň, druhá ani bryčka ani vozejk; jiná se podobala ohromné kupě sena aneb tlusté »kupčiše«,[1] jiná roztřepanému židu aneb kostlivci, z kterého ještě všechna kůže nespadala; jiná byla se strany zcela jako dýmka s trubkou, jiná se nepodobala zhola ničemu, představujíc tvar jakýsi podivný, docela bezpodobný míru fantastický. Uprostřed tohoto chaosu kol a kozlíků kotvila jakási podoba kočáru s oknem jako do pokoje se širokým v prostředku rámem. Kočí v popelavých čekmeněch, svitkách a šerákách[2] a v různoforemných čepicích, s dýmkami v rukách, prováděli po dvoře odpřažené koně.
Jakou »assambleju« dával komisař! Dovolte, já vypočtu všechny, kteří tam byli: pan Taras Tarasovič, pan Evpl Akinfovič, p. Evtichij Evtichijevič, p. Matěj Ivanovič, ne ten pan Matěj ale jiný; p. Sava Havrylovič, náš pan Matěj Ivanovič, p. Elevferij Elevferijevič, p. Makar Nazarjevič, p. Foma Grigor’jevič… Nemohu dál! Síly mi nestačí, ruka se unavuje psaním!
A co tam bylo paní! Opálených a bělolících, dlouhých a kraťounkých, tlustých jak pan Matouš, a tak štíhlých, že by se každá, jak se zdá, byla mohla schovat do mečové pochvy pana komisaře. Jakých čepců! jakých šatů! červených, žlutých, kávových, zelených, modrých; nových, obracovaných, přešívaných; jakých šátků, pentlí, rydy-
