žalobu ke gubernium zadati zaměřuji, s příslušícím dle zákonu apelačním přenešením procesu.
Šlechtic mirohradského pověta Matouš Ivanovič Halamovský.
Tento spis účinkoval: sudí byl, jako obyčejně bývají všichni dobráci, člověk z bázlivé setniny. On se utekl k sekretáři. Ale sekretář, pustiv skrz pysky jenom hluboké »hm«, ukázal na obličeji svém rovnodušný a ďábelsky dvojsmyslný pohled, který dělává jenom satanáš, když vidí u nohou svých přiběhší k nim oběť.
Jediný prostředek zbýval: smířiti přátele. Ale kterak to dovésti, když všechno usilování o to bylo marné? Přece se ještě odhodlali pokusiti se: ale pan Matěj se zrovna vyjádřil, že nechce, ba i zcela se rozhněval. Pan Matouš místo odpovědí se k nim obrátil zády a aby byl jenom slovíčko řekl!
Tedy šel proces neobyčejnou čerstvostí, kterou obyčejně slyvají úřady. Udělali výtahy, zapsali to, dali tomu číslo, sešili, vznesli jeden k druhému, všechno za den, položili proces do jarmary, kde ležel, ležel rok, druhý, třetí; mnoho nevěst se zatím vyvdalo, v Mirohradě zřídili novou ulici, sudímu vypadl jeden zub stoličkový a dva přední, u pana Matěje běhalo po dvoře víc dětí než dříve; odkud se braly, Bůh sám jenom ví! Pan Matouš vystavěl na vzdory panu Matějovi nový husí chlív, ačkoli něco dál než předešlý, a docela se zastavěl se strany páně Matějovy, takže se tito vážní lidé skoro nikdy nevídali, a proces pořád ležel v nejlepším pořádku v jarmaře pomramorované kaňkami.
Zatím se stala pro celý Mirohrad nad míru důležitá příhoda. Policejní komisař dával »assambleju«.
Kde naberu štětek a barev vyobrazit strakatinu sjezdu a velikolepé hodování! Vezměte hodinky, otevřete je, a podívejte se, co se tam děje. Ne pravda-li, hrozná
