Nikdy! To se nestane, nestane!« Pan Matěj byl při tom neobyčejně odhodlaného ducha.
»Jak vy chcete,« odpověděl komisař, častuje obě dírky tabákem, »já vám nemohu radit, avšak dovolte povědíti: vidíte, teď jste v hněvu, a když se smíříte…«
Ale pan Matěj začal mluviti o chytání křepelek, což obyčejně dělával, když chtěl něco zamluviti. A tak pan komisař beze všeho pořízení musel odtáhnouti, odkud přišel.
Šestá kapitola,
z které se čtenář lehko může všechno dověděti, co obsahuje.
Jakkoli hleděli v úřadě věc utajiti, přece druhý den již celý Mirohrad věděl, že svině páně Matějova odnesla žalobu páně Matoušovu. Sám komisař první ze zapomenutí se podřekl.
Když to pověděli panu Matoušovi, neřekl nic a zeptal se jenom: »ne zrzavá-li?«
Ale paní Markyta, která při tom byla, opět popouzela pana Matouše: »Což vy, pane Matouši? Všichni se vám budou smát jako bláznu, jestliže popustíte. Jaký pak potom budete šlechtic? Budete horší než ta bába, co prodává boží milosti, které tak rádi jídáte.«
A přemluvila ho, neposeda.
Našla kdesi člověka prostředního věku, snědé tváře, se znaménky po celém obličeji, v modrém kabátě se záplatami na loktech, pravý kancelářní kalamář. Boty mazával kolomazí, nosil tři péra za uchem, a ku knoflíku přivázanou na šňůrce skleněnou flaštičku místo kalamáře; sjídal najednou devět pirohů a desátý strkal do kapsy,
