Pan Matěj odpověděl: »Hm!«
»Ale má povinnosť,« pokračoval pan komisař — »jest vykonávat vůli představených. Vite-li, pane Matěji, že každý, odcizivší v úřadě císařský spis, padá jako každý jiný přestupník pod kriminál?«
»Tak dobře to vím, že, jestliže chcete, ještě vás naučím. Tak to zní o lidech, ku příkladu, kdyby vy jste ukradl spis; ale svině, dobytče, stvoření boží!«
»Všechno stejno; zákon praví: vinen z odcizení… prosím, poslouchejte pozorně: vinen! Tu se neoznačuje, aniž vykazuje ani stáří ani pohlaví ani stav; tedy se mi zdá, že i dobytče může býti vinno. Dělejte, co chcete, vaše vůle: ale dobytče musí být, pokud se nevyřkne kárný rozsudek, odevzdáno k policii, jakožto rušitel pořádku.«
»Ne, pane Petře,« odpověděl chladnokrevně pan Matěj, »to se nestane.«
»Jak chcete; já ale musím jednati podle předpisů zemského řízení.«
»Co, vy mne strašíte? Jistě pro ni chcete poslat jednorukého vojáka; já ale poručím kuchyňské bábě sprovoditi ho pometlem, poslední ruku mu přerazí.«
»Já se s vámi nebudu hádat, v takovém pádu, jestliže ji nechcete dostavit k policii, udělejte, jak vám libo; zapíchněte ji, jestli chcete k Vánocům, dejte do komína, aneb tak snězte. Jenom bych vás prosil, jestliže budete dělat jitrnice, pošlete mně páreček těch, co u vás tak mistrovsky dělá Anka z krve a sádla. Moje Agrafénka je tuze ráda jí.«
»Jitrnic, poroučejte, pošlu!«
»Velmi vám budu povděčen, milý a mnohovážený příteli! Teď dovolte ještě slovíčko: já mám od sudího, jako též ode všech našich známých nařízení, smířiti vás, jak říkáme, s přítelem vaším panem Matoušem.«
»Jak? S tím neotesancem? Smířiti se s tím hrubiánem?
