kozlech jsem dal ještě v předešlém roce nařízení, nepouštěti jich na veřejná místa, které nařízení jsem také tenkrát poručil přečísti, ústně, v shromaždění přede všemi, veřejně.«
»Ne, pane Petře, nevidím nic, kromě toho, že mně jen pořád, jak můžete, chcete dělat mrzutosti.«
»No, toť nemůžete říci, nejmilejší příteli a mnohovážený pane, že bych já vám chtěl dělat mrzutosti. Vzpomeňte si sami: já vám neřekl ani slovíčka předešlý rok, když jste vystavěli střechu, o plný loket vyšší než ustanovená míra. Naopak: já dělal, jakobych to byl zcela ani nespozoroval. Věřte, nejmilejší příteli, že ani nyní bych já docela, tak řka… tento… ani… ale má úřední tento… jedním slovem povinnosť žádá, abych hleděl na čistotu. Posuďte sami, když najednou na hlavní ulici…«
»Jděte mi s vašemi ulicemi; každá bába tam jde vyhodit, co nepotřebuje.«
»Dovolte povědíti, pane Matěji, vy sami mne urážíte. Pravda, to se někdy stává, ale větším dílem jenom u plotu, za kůlnami nebo komorami, ale aby se na hlavní ulici na náměstí potloukala soupraší svině: jak pak to může…«
»A což pak to škodí, pane Petře, vždyť je svině stvoření boží.«
»Pravda. To celý svět ví, že jste vy, pane Matěji, člověk učený, znáte vědy a ostatní rozličné předměty. Já jsem se ovšem neučil žádným vědám: psát jsem se počal učit v 30. roce svého stáří. Vždyť já, jak vám povědomo, počal sloužit sprostým vojákem.«
»Hm,« řekl pan Matěj.
»Ano,« pokračoval komisař, »v 1801. roku jsem byl v čtvrté setnině 42. mysliveckého pluku poručíkem. Setninným komendantem u nás byl, jestliže račte vědět, kapitán Jeremějov.«
Při tom pan komisař zapustil prsty do piksly, kterou pan Matěj držel otevřenou, a žmolil tabák.
