přicházím z důležité příčiny.« Tu páně komisařova tvář a postava vzaly na se tuž starostlivosť, s kterou se dobýval na výstupek.
Pan Matěj se vztýčil, a třásl se jako v zimnici, a nezameškal podle obyčeje svého otázati se: »Jaká pak? důležitá? snad že důležitá?«
»No, račte vidět: přede vším osměluji se doložiti vám, milý příteli a mnohovážený pane Matěji, že vy… s mé strany já, račte vidět, já nic, ale vůle zemského řízení tomu chce: vy jste se provinili proti obecně zavedenému pořádku.«
»Co to pravíte, pane Petře? Já vám nic nerozumím.«
»Prosím vás, pane Matěji, jak byste mi nerozuměli?
Vaše vlastní dobytče odvleklo velmi důležitý císařský spis, a vy pak ještě můžete říci, že mi nic nerozumíte!«
»Jaké dobytče?«
»S odpuštěním říci, vaše vlastní zrzavá svině.«
»A což já toho vinen? Proč úřední sluha nezavírá dvéře?«
»Ale, pane Matěji, vaše vlastní dobytče; to snad jste přece vinni?«
»Pěkně děkuji za to, že mne ke svini rovnáte.«
»No, takového já nic neřekl, pane Matěji, Bůh ví neřekl! Račte rozsouditi na čisté svědomí sami: beze vší pochybnosti bude vám známo, že je podle vůle zemského řízení zakázáno ve městě, tím pak více v hlavních ulicích probíhání nečistých dobytčat. Řekněte sami, není-li to věc zakázaná?«
»Bůh ví, co vy to mluvíte. Toť je asi věc, že vyšla svině na ulici!«
»Dovolte, povědíti vám, dovolte, dovolte, pane Matěji, to nikterak nemůže býti. Což dělat? Řízení zemské tomu chce: my musíme vykonávat svou povinnosť. Nehádáme se, že vybíhají někdy na ulici, ba i na náměstí slepice a husy, rozumíte, slepice a husy; ale o sviních a
