přemoci svou netrpělivosť, vida, jak komisař sice míří na výstupek, ale přece ještě nezdvihá očí vzhůru, a pořád se hašteří se svou pěchotou, která se nikterak nemohla jedním rázem dostati na schodek.
»Dobrý den přeji milému příteli a mnohováženému panu Matějovi,« odpověděl komisař.
»Prosím, račte sednout. Unavili jste se, jak vidím, protože vám raněná noha vadí…«
»Noha?!« křiknul komisař, hodiv při tom po panu Matěji jeden z těch pohledů, jakými hledí obr na trpaslíka, učený pedant na tancmistra; přitom vyzdvihl levici a bouchnul jí o zem.
Tato však srdnatosť se mu špatně vyplatila; neboť se celý jeho corpus zavrávoral, a nos ťukl do zábradlí; ale moudrý dohlížitel nad pořádkem, aby to na sobě nedal znáti, hned se narovnal, a hmátnul do kapsy, jakoby jenom chtěl vyndavat pikslu.
»Já vám pravím o sobě, nejmilejší příteli a mnohovážený pane Matěji, že já jindy dělával jiné marše. Ba, na mou duši, dělával! Ku příkladu za časů vojny 1807. roku… Ach, já vám povím, jak jsem přelezl přes plot k jedné krásné Němkyni.« Při tom pan komisař zamhouřil jedno oko a usmál se po všech čertech šelmovsky.
»Kde jste dnes ráčili chodit?« zeptal se pan Matěj, chtěje panu komisaři vskočiti do řeči a přivésti ho tím dříve ku příčině návštěvy; jemu by se bylo velmi chtělo, zeptati se, co mu asi pan komisař chce povědít, ale co výborný znatel spůsobů cítil sám neslušnosť takové otázky: tedy se musel sebrati a počkati, až se komisař sám rozhovoří, anoť mu zatím srdce tuze silně tlouklo.
»A dovolte, já vám povím, kde jsem byl,« odpovídal pan komisař, »přede vším však vám musím říci, že dnes máme překrásný den.« —
Při těchto slovech pan Matěj skoro již umíral.
»Ale dovolte,« pokračoval komisař, »já k vám dnes
