Zpráva s číslem 389 poslána jest ještě toho dne, a strany toho stala se dosti znamenitá rozmluva, o které se čtenáři dověděti mohou v následující kapitole.
Pátá kapitola,
v které se vykládá rozhovor dvou vážených v Mirohradě osob.
Sotvaže pan Matěj zařídil hospodářství a vyšel podle obyčeje poležet pod přístřeším: k nevyslovnému podivení svému uviděl červenati se něco ve dvírkách.
Byly to červené výložky policejního komisaře. Pan Matěj si pomyslil: dobře že přišel pan Petr pohovořit! Ale náramně se podivil, vida, že komisař jde velmi zčerstva a hází rukama, co se stávalo velmi zřídka.
Na kabátě měl komisař osm knoflíků; devátý, který se mu utrhl o procesí při posvěcení chrámu před dvěma lety, ještě posavad drábové nemohou najíti, ačkoliv se každý den při raportě ptává: našel-li se knoflík. Těchto osm knoflíků měl posazených tak, jak báby sázejí fazule, jeden na levo, druhý na pravo. Na levou nohu byl ve vojně postřelen, a proto pokulhávaje házel ji tak daleko na stranu, že tím kazil skoro všechno namáhání pravé nohy. Čím čerstvěji pracoval ve své chůzi, tím méně mu jí ubývalo; a proto měl pan Matěj, než došel komisař k přístřeší, dost času pohroužiti se v důmínky, proč asi tak prudce rozhání rukama. Tím více ho to zanímalo, protože se zdála být věc nevšední důležitosti, neboť měl komisař také svůj nový kord.
»Vítám vás, pane Petře!« zkřikl pan Matěj, který jak již povědomo, byl velmi zvědav, a nikterak nemohl
