osobu, důstojnosť a šlechtictví pořádně karabáčem vypráskat a na Sibiř ku kolečku, jak se patří, zapřáhnout, taxy a škody mně zaplatiti, a na tuto mou žalobu rozsudek vydati. Tuto žalobu vlastnoručně vyhotovil šlechtic mirohradského okršku Matouš Ivanovič Halamovský.
Jak sekretář dokončil čtení, pan Matouš sáhl po čepici a poklonil se, maje úmysl odejíti.
»Kam pak, pane Matouši?« řekl mu sudí. »Poseďte trochu, vypijte trochu čaje! Oryško, co tu stojíš hloupá a zevluješ s písaři? Jdi, přines čaje.«
Ale pan Matouš v strachu, že tak daleko odešel od domova a vydržel takový nebezpečný karantýn, již zatím prolezl skrz dvéře promluviv: »Nečiňte si nepohodlí velmi rád…« a zavřel za sebou, zanechav celý kancelář jako u vyjevení.
Co dělat! Obě žaloby byly přijaty, a proces se měl již státi dost znamenitým, tu najednou nepředvídaná náhoda ještě více mu přidala znamenitosti.
Když sudí vyšel z kanceláře zároveň s podsudím a sekretářem, a písaři ukládali do pytle nanesená od prosebníkův kuřata, vejce, bochníky, koláče, buchty a jiné pletky: tu najednou vběhla do pokoje zrzavá svině, a popadla ku podivení všech přítomných — ne koláč ani krajíc chleba, ale žalobu páně Matoušovu, která ležela na kraji stolu, překlopivši se listy na polou dolů. Popadši spis zrzavá krochtalka tak zčerstva utekla, že ji žádný z písařských úředníkův nemohl dohonit: kromě že po ní házeli lineáry a kalamáři.
Tato nadobyčejná příhoda spůsobila ukrutnou melu, protože ještě ze žaloby ani opis udělán nebyl. Sudí, to jest, jeho sekretář, a podsudí dlouho se radili o tomto neslýchaném pádu: konečně se usnesli, aby o tom byla napsána zpráva policejnímu komisaři, jakož vůbec vyšetřování této věci patřilo více k městské policii.
