namáhání dýcháním rozšířili takový silný zápach, že se kancelář na nějakou chvíli proměnila ve vinopalnu.
»Neuškodili vám, pane Matouši? Já řeknu panímámě, aby vám poslala výstřelek, jím se jen potřete na kříži a po zádech, a všechno to přejde.«
Ale pan Matouš sesypal se na židlici, a kromě ustavičného achkání nemohl nic promluviti. Konečně slabým od unavení a sotva slyšitelným hlasem řekl: »Libo-li vám?« a vyndav z kapsy pikslu, doložil: »Vezměte! Poroučejte!«
»Velmi mne těší vaše návštěva«, odpověděl sudí, »avšak nemohu si pomysliti, co vás pohnulo učiniti si nepohodlí a potěšit nás takovým příjemným překvapením.«
»S prosbou…« mohl jenom ze sebe vytlačiti pan Matouš.
»S prosbou? A s jakou?«
»S žalobou…« (tu oddechnutí spůsobilo dlouhou přestávku). »Och! s žalobou na taškáře… Matěje Ivanoviče Křepelického.«
»Bože můj! A vy taky! Takoví neobyčejní přátelé! Žalobu na tak dobročinného člověka?!«
»On je vtělený satanáš!« vzkřikl zajíkavě pan Matouš.
Sudí udělal kříž. »Vezměte žalobu, přečtěte!«
»Co dělat, přečtěte, pane Tarase!« pravil sudí, obraceje se mrzutě k sekretáři, při čem si nos jeho nechtějíc zašňupnul z vrchního pysku, co jindy sudí obyčejně jenom dělával v dobrém humoru. Taková svévolnosť nosu ještě více rozdráždila sudího; vyndal šátek a smetl s vrchního pysku všechen tabák, aby nos potrestal za jeho dorážlivosť.
Sekretář učiniv svůj obyčejný přístup, který vždycky dělával, než začal čísti, to jest bez pomoci šátku, počal obyčejným hlasem svým takto:
Stížnosť šlechtice mirohradského okršku Matouše Ivanoviče Halamovského, a sice v následujících punktech:
