kalamáře, a sám sudí v roztržitosti rozváděl po stole prstem inkoustovou loužku.
»Co tomu říkáte, pane Dorofeji?« pravil sudí, obrátiv se po nějakém mlčení k podsudímu.
»Nic neříkám,« odpověděl podsudí.
»Co se děje na tomto světě!« pokračoval sudí.
Ani to nedořekl, již dvéře zaskřípěly a přední polovice páně Matoušova se vyvalila do kanceláře, ale zadní zůstala v předpokoji.
Zjevení se páně Matoušovo, a k tomu ještě v úřadu, tak bylo všem ku podivu, že sudí vzkřiknul, sekretář přestal čísti, jeden písař v huňaté fračici vzal péro mezi pysky, druhý polknul muchu; ba též invalid zastávající službu úředního posla a šatlavského, který až posud stál u dveří poškrabávaje se po špinavé košili se záplatou na zádech, ba i tento invalid rozevřel hubu a šlápnul tam komusi na nohu.
»Jakou náhodou?… Co a jak? Jak se máte, pane Matouši?«
Ale pan Matouš byl více mrtev nežli živ, protože uvázl ve dveřích a nemohl udělati ani krok ku předu ani nazpátek.
Darmo křičel sudí do předního pokoje, aby někdo z přítomných tam vtlačil pana Matouše ze zadu do kanceláře. Byla tam jenom bába s prosbou, která při všem namáhání svých kostnatých rukou nic nemohla svésti.
Tu se jeden písař s tlustými pysky, se širokým hřbetem, zavalitým nosem a očima hledícíma kosmo a opile, s rozedranými lokty přiblížil k přední polovici páně Matoušově, složil mu obě ruce křížem jako děťátku, a mrknul na starého invalidu. Tento se opřel kolenem panu Matoušovi o břicho, a bez ohledu na jeho žalostné vzdychání vytlačili ho do předního pokoje. Pak odšoupli závorky a otevřeli druhou půlku dveří.
Při tom písař a jeho pomocník invalid od upřímného
