»Já, pane Děmjane!« pravil pan Matěj, »mám u vás nevyhnutelné řízení: podávám žalobu.« Při tom pan Matěj postavil šálek a vyndal s kapsy popsaný kolkový arch. »Žalobu na protivníka svého, na úhlavního protivníka.«
»Na koho pak?«
»Na Matouše Ivanoviče Halamovského.«
Při těchto slovech sudí málem že nespadl se židlice.
»Co pravíte, pane Matěji?« vykřikl zalomiv rukama, »jste-li to vy?«
»Vždyť sám vidíte, že já.«
»Pro Boha a všechny svaté! Jak? Vy, pan Matěj, stal jste se nepřítelem páně Matoušovým? Mluví-li to vaše ústa? Opakujte to ještě. Neschoval-li se snad někdo za vás a nemluví-li to místo vás?«
»Což tu k víře nepodobného? Nemohu na něho ani pohledět, učinil mi smrtelnou urážku, zhanobil mou česť!«
»Nejsvětější Trojice! Jak o tom přesvědčím matku? Ona chudinka každý den, když se pohádáme se sestrou, říkává: Vy děti jste na sebe jako hadi. Kdybyste si vzali příklad z pana Matěje a pana Matouše! To máte přátele jak se patří! To jsou soudruzi! To jsou vážní mužové! — Tu ho máme, to přátelství! Povězte mi, proč pak? jak pak?«
»To je věc subtilná, pane Děmjane, nedá se to dobře vypovědít; poručte raději přečísti žalobu. Tuhle, vezměte s této strany, tak lépe.«
»Přečtěte, pane Tarase,« pravil sudí, obrátiv se k sekretáři.
Pan Taras vzal žalobu, a vysmrkav se tak, jak smrkají všickni sekretáři v povětových úřadech, pomocí dvou prstů, začal čísti:
Od šlechtice mirohradského okršku i statku majitele Matěje Ivanoviče Křepelického žaloba, a sice v následujících punktech:
- Známý celému světu svými bohaprázdnými, ošklivosť zbuzujícími a všelikou míru převyšujícími, protizákonnými skutky šlechtic Matouš
