nosť jsem ještě nikdy neviděl. On znal velmi dobře tuto svou důstojnosť, a proto všeobecnou poctu považoval jako náležitou.
Sudí sám podal panu Matěji židlici, a nos jeho vtáhnul do se všechen tabák z vrchního pysku, co bylo vždy znamením velikého potěšení.
»Čím poroučíte být počastován, pane Matěji?« zeptal se. »Neporoučíte šálek čaje?«
»Ne, ne, poníženě děkuji,« odpověděl pan Matěj, poklonil se a sedl si.
»Buďte tak dobrý, jenom šáleček!« opakoval sudí.
»Ne, ne; děkuji pěkně, jakoby se stalo!« odpověděl pan Matěj, poklonil se a sedl si.
»Jenom šáleček!« opakoval sudí.
»Ne, ne; neračte si dělat nepohodlí, pane Děmjane!« Při tom se pan Matěj poklonil a sedl si.
»Šáleček?!«
»No, aby bylo po vašem, třebas šáleček,« pravil pan Matěj a natáhl ruku k tácku. — Pane Bože náš! Jakou neskončenou zdvořilostí jest obdařen některý člověk! Ani vypovědíti se nedá, jak příjemně účinkuje takové jednání!
»Neporoučíte-li ještě šáleček?«
»S ponížeností děkuji!« odpověděl pan Matěj, stavě poklopený šálek na tácek a klaněje se.
»Udělejte mi to k vůli, pane Matěji!«
»Nemohu! Zůstávám vaším dlužníkem;« při tom se pan Matěj poklonil a sedl si.
»Pane Matěji, udělejte mi tok vůli, ještě šáleček!«
»Ne, ne, velmi jsem vám povděčen za poctění.« Promluviv tak, pan Matěj poklonil se a sedl si.
»Jenom šáleček, jedinký šáleček!« — Pan Matěj natáhl ruku k tácku a vzal šálek. U všech šlaků! Jak umí, jak dovede člověk zachovati svou vážnosť!
