srkaje již prochladlý čaj z šálku — »čím to je, že tak krásně zpívají. Já měl řádného drozda, již tomu minuly dvě léta. A vida, najednou se zcela pokazil, začal zpívat, čert ví co, čím dál, pořád hůř a hůř, začal vřeštět, vrzat, zrovna jen ho vyhodit. A jenom pouhá hlouposť! Vidíte čím to je: pod hrdélkem se udělá plyskýř menší než hrášek. Ten plyskýřek se má jen propíchnout jehlou. Mne to naučil pan Zachariáš Prokopovič, a to sice, jestliže chcete, mohu vám povědít při jaké příležitosti: přijedu k němu…«
»Poroučíte, pane Děmjane Děmjanoviči, čísti druhý?« vskočil mu do řeči sekretář, několik minut již skončivší čtení.
»A vy jste již přečetl? Považme si jak zčerstva! Já jsem nic neslyšel. A kde to máte? Dejte to sem, já se podpíšu. Co tam máte ještě?«
»Proces kozáka Bokiťka strany ukradené krávy.«
»Dobře, čtěte! Ano, tak přijedu já k němu… Mohu vám také obšírně povědít, jak mne častoval. K rosolce podali vyzinu, výbornou! Ne takovou vyzinu, kterou nás (při tom mlaskl jazykem a usmál se, při čem si nos pošňupnul ze své samorostlé piksly) kterou nás ctí naše slavné mirohradské krámy. Slanečka jsem nejedl, protože se mi, jak vám nepochybně bude známo, dělá vždycky žáha, ale jikry (kaviár) jsem okusil, znamenitá jikra, darmo mluviti, výborná! Pak jsem se napil persikové nastáté na zlatotisícníku. Měl tam i šafránovou; ale šafránovou, jak vy sami víte, nepiju. Tak to rozumíte-li dělá dobře: napřed, jak říkáme, rozdráždit apetit, a potom teprv doplnit…«
»A! oči nevídaly, uši neslýchaly,« křiknul najednou sudí, uviděv vcházejícího pana Matěje.
»Jdu pomáhat! Osměluji se přáti dobrého jitra!« promluvil pan Matěj, pokloniv se na všechny strany s příjemností, jenom jemu samému danou. Můj Bože, jak on uměl každého očarovat svými spůsoby! Takovou uhlaze-
